-Mami a kam půjdeš až umřu?Myslí rychle. Občas se nesoustředí na to, co říká a pak to, co říká, budí paniku , děs a hrůzu v matčině lůně i mysli.-Do blázince, miláčku...Známé se zabil syn. Bylo mu devatenáct. Byl jediný. Byl krásný, byl chytrý a byl rozesmátý. -Mami a jak vypadá kosa? (čteme Modré pohádky, nějak už mě deptalo deklamovat o Kohoutkovi a slepičce a sáhla jsem pro náročnější literaturu.....Modré pohádky jsou fatální a nic nepředstírají. Starší je žere

Nestává se mi často, že by mi volali cizí muži. Za posledních 5 let se mi nestává ani často, že by mi volali muži, se kterými jsem se seznámila v baru. Jestli ono to nebude tím, že do baru nechodím. Jestli ono to nebude tím, že rodím, kojím, uklízím, vařím...když se naškytne šťástná chvíle, tak se vykoupu, jednou za rok zajdu na zubní prevenci a jednou za rok ke kadeřnici

.

Bo potřebuju najít nutně jeden článeček, co jsem tu kdysi psala, anébrž mě oslovila jistá žurnalistka chtějící po mě rozbor mé jisté závislosti, vrhla jsem se do lůna svého deníčku. Bohužel tady není kompletní archiv a ty nejlepší kousky, datující se  rokem 2003 zmizely v nenávratnu  tím, jak jsem pořád přeskakovala z adresy na adresu. Bylo mi to jedno, protože když jsem chtěla, tak jsem si prostě něco napsala. Vadit mi to začalo až teď - ve chvíli, kdy už to prostě nejde

Mám skvělou rodinu. Prvého jsem dopoledne zavěsila na krk své babi, jeho prababi, kterážto žena z lidu, i ve svých osmdesáti letech plná sil zvládnout čtyřeletého přechytralého plkšu, ochotna zachránit život a nervy své milované fňučky. Odpoledne vysvobodil prababi děda, o kterém jsem již pěla minule. A tak jsem zůstala sama jen s miminkem, které bylo celé tři měsíce svého života dítětem z pohádkových knížek

Na tyhle dny jsem se těšila. Na dny, kdy babí léto začne burácet nezměrnou krásou a slunko ozlatí a orudí listí všech košatých kaštanů podél naší cesty.....kdy budu tlačit kočár s druhým a na prvního pořvávat, ať mi neujíždí a trošku se kochá.....jak budu čuchat to tlení a všemi póry vstřebávat tu nezměrnou energii a životnost začínajícího podzimu...

.

Když jsem ho držela v náručí ještě v porodnici, jako bych prožívala znovu již viděné. Stejné dítě, vyvolávající  úplně jiné pocity. Neuvěřitelně podobný chlapeček, nesoucí ve svém pořadí obrovskou výhodu jisté ruky, mysli a citu své jinak trošičku labilní matky. Chlapeček stejný jako ten první, stejný jako já, jen jaksi něžnější a křehčí, tišší a oddanější, klidnější....stejně jako tentokrát já

.